sobota 15. května 2010

veletrh knižní

:P

Dozvěděl jsem se o veletrhu den předem a a abych si svou 130:odysea mohl nechat podepsat, musel jsem si ji nejprve koupit, portože jsem ji neměl.

ráno jsem vyrazil o dvě hodiny dřív a zamířil po Zlaté lodi hned do Luxoru (kde komiks neměli...) a pak do bontonlandu (kde byl poslední kus).

nechal sjem si pak u stánku labyrintu udělat dvě placky od Nikkarina a zamířil směr zombiewalk.
yeah

slon vs šnek

úterý 11. května 2010

Budoucnost patří hanteltu!

Zahlásil jednou můj přítel Béďa, když jsme se jako obvykle sešli, abychom trochu potýrali prsty a i oko procvičili. "Má to víc tlačítek než tohleto a zabudovanou obrazovku, podívej!" Vzal jsem si od něj podivý penál a potěžkal. "Máš pravdu, ale na co je tu ten zip?"
"Musíš to vyjmout z pouzdra, ty kašpare!" střelil po mne Béďa.
Nedůvěřive jsem posouval zipem. Když jsem hantelt vyňal z pouzdra, spadla mi čelist.
¨V ruce jsem držel nablýskaný předmět, o němž jsem nebyl s to říct, zda je to ovladač, nebo televize. "Inu pěkné to je," uznal jsem, "a jak se na tom hraje?"
"Normálně do toho vložíš hru a jedeš!"
"Cože, celou hru?!" skočil jsem dychtivě do řeči Béďovi.
"No jistě, tumáš," podával mi Béďa disk jen o něco menší než dlaň. To už jsem ale měl dávno v ruce Final Fantasy XIII a horlivě cpal hru do čarovné skříňky.
Hru jsem dovnitř pravda dostal, ikdyž jsem musel kotouč místy olámat, aby se dovnitř vešel, takže nakonec tvarem spíš připomínal čtverec, ale nějak nešla spustit.
"Co to je?" Ptal jsem se. "Dyť to nehraje!"
"Bodejď by to hrálo, když je ta hra na xBox!" Bědoval pobledlý Béďa.
"Na PlayStation přeci ale XIII také vyšla," oponoval jsem.
"No jo, ale na trojku, ne na péespečko!"
"Tak trojku, nebo pes péčko? Máme jen jeden monitor a najít dobré od obojího něco trvá!"
"Víš co, já jdu domů, pošlu ti link, co si máš koupit a brzy budeme spolu i na cestách moci hrát!"

A od té doby mám péespéčko. Je zajímavé, jak moc změnilo můj svět.
Když hraji v MHD, starší po mne nechtějí pustit sednout a jen na mě soucitně hledí, jako na nemocného. Ostatně většinou si jich ani nevšimnu, protože malý prostor obrazovky mne pohltil stejně jako plátno oblíbeného multikina. Člověk pak vůbec nevnímá, co se kolem něj děje.
To navíc vadí jen ve chvíli, kdy jedu n akole, nehledě na to, že tu výmol, tu srnka, vyhazuje mi hantelt z ruky a dává kolu úplně jiný směr. Ani na poměrně pravidelné cestě pak nemůžu zrak upírat pouze na obrazovku a palec z analogu musím sejmout, abych zatočil a nevjel do lesa, kam se bojím.
Hospodařil jsem tak s mým novým přístrojem spokojeně. I rozličné tóny jsem si do uší pustil a na film se podíval a dlouhou chvíli ukrátil.

Ne vše ale je tak růžove. Po čase jsem se musel smířit s tím, že nic se nemá přehánět. Když jsem začal pravidelně přejíždět cílové stanice metra a jezdil pak celý den od jedné konečné ke druhé, přestal jsem hrát na cestách z práce a do práce.

Hraji teď raději o pracovní době na záchodě, mám na to od doktora známého razítko.